Největší spravedlnost, která existuje je, že každému je každý rok o jeden více. Ať je mladý, starý, tlustý, hubený, bohatý nebo chudý. Věk nelze zastavit. A tak se pomalu, ale jistě, všichni stejným tempem blížíme ke stáří.
Díky pokročilé zdravotnické péči se dožíváme vyššího věku než naši prarodiče. Preventivní prohlídky, operace šedého zákalu, výměna různých kloubů, zdravý životní styl posunují hranice stáří. Klademe si otázku, jak prožít stáří.
Průzkumy ukázaly, že nejlepší varianta je mít dokonalou zdravotní a sociální péči a být co nejvíce mezi svými členy rodiny. Domy seniorů se postupně z okrajových částí měst či obcí posouvají do středu města. Ideálem by bylo, kdyby Chomutov měl dům seniorů v blízkosti dopravní dostupnosti, nedaleko zdravotnické péče, aby si senior sám mohl zajít do parku, knihovny, divadla, či cukrárny. Bylo by dobré, kdyby svého prarodiče mohli navštívit vnoučata cestou ze školy nebo příbuzní, kteří jdou ze zaměstnání.
V takovém domě seniorů by se mohly konat výstavy chomutovských výtvarníků, žáků Základní umělecké školy v Chomutově. Koncerty známých i neznámých umělců. Prezentovat by svoji činnost mohli i samotní senioři nebo jejich rodinní příslušníci. Prostě kulturní zážitek prožít spolu s rodinou.
Jednou všichni zestárneme, udělejme si prostředí tak, jak bychom si to co nejlépe představovali. Diskutujme o tom, vyměňujme si názory, tvořme společně.
Naše velmi moderní společnost, kde vzdělávání má vysoké hodnoty, se však vůbec neumí vyrovnat z odcházením z tohoto světa a se smrtí vůbec. Je to takové velké tabu. Moc se o tom nemluví, nediskutuje a nikdo se vlastně ani nepoučuje. O umírání a smrti se nehovoří ani v mateřské ani v základní škole. Vysvětlení úmrtí zvířátka vlastně leží na rodině a hlavně rodičích. Je to pro ně nelehký úkol, protože je také nikdo nevzdělával. Když o tomto tématu začnou hovořit ve školách pedagogové, závisí na jejich umu se vhodně vyjadřovat. Předem se zabývají samostudiem, protože žádná pedagogická škola je k tomu nevedla. I Chomutov mlčí. Nemáme zvířecí hřbitov. Jen těžko hledáme odpovědi na dotazy dětí, kde že „spí“ jejich domácí mazlíček.
Na středních školách se ve školních vzdělávacích programech o tomto urputně mlčí. Téma se objevuje pouze na zdravotnických školách, a to v minimální dotaci hodin. Budoucí stavař, chemik, truhlář nebo pekař nemá šanci se o této etapě života zcela nic dozvědět.
Víme, jak pomoci v době nejtěžší? Cestu hledala a našla Mgr. Petra Stanislava Meinlschmidtová, která v Chomutově založila Domácí hospic sv. Terezie. Pomáhá pacientům v konečné fázi života, kteří chtějí a s pomocí svých blízkých mohou zůstat ve svém vlastním sociálním prostředí, tzn. doma. Její záslužná činnost by měla být určitě všemožně podporována městem, ale i jednotlivými občany.
Kladem této problematiky se v Chomutově stala zrenovovaná obřadní síň, kde je nyní důstojné místo k rozloučení se svým blízkým. Velmi profesionálně přistupuje k hudebním produkcím pan Jan Valenta.
T. G. Masaryk:“ Život měříme příliš jednostranně, podle jeho délky, a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.“
PaedDr. Soňa Valušková, kandidátka za hnutí Správná volba pro Zdraví a Sport
