Protože jsme totiž v Česku, máme tu sice už pár funkčních položek, které při komunikaci se státem fungují sice digitálně, leč klopotně, ale celkově ten projekt spíše připomíná Šíleně smutnou princeznu. A i když zaznívají argumenty, proč to tak je, nikdo vlastně pořádně neví, jak rychle to půjde změnit.
Je dobré si připomenout, o co se vlastně „hraje“. Při nástupu k moci si vláda Petra Fialy vetkla vlastním programovým prohlášením ambiciózní cíl, který se musel líbit. Totiž, že agendu digitalizace zastřeší jedna organizační struktura, aby se předešlo předchozím přešlapům a omylům a vše fungovalo perfektně. Dále, že se ve všech komunikačních aktivitách spojených se státem bude snažit o zabránění zbytečné centralizace, zřizování meziresortních komisí, odborných skupin a tak podobně. Super! Jenže ouha. A i když se mnoha komentátorům zdálo, že i přes skvěle znějící ideu chybí vládě ohledně digitalizace nějaká ucelená vize, drželi jsme si všichni palce pro to, aby se z nutnosti chodit na úřady osobně či přenášet stohy žádostí v papírové podobě místo jejich zaslání elektronicky stala už nikdy se neopakující historie. Leč, plány se plánují a sliby se slibují. I ty o digitálním státu jsou totiž jedna věc a realita bohužel až druhá.
Pravda, během ani ne jednoho roku, co je vláda Petra Fialy u moci, se něco z onoho digitálního světa povedlo zrealizovat a dokončit. Faktem je i to, že problematika digitalizace státu není vskutku, byť to zní jako ta nejobyčejnější fráze a klišé, nic lehkého, tudíž v krátkém časovém horizontu snadno proveditelného, ale na druhou stranu, tenhle argument zvláště nyní před veřejností neobstojí. Když třeba už i víc viditelná je „digitální“ aktivita Ivana Bartoše, toho času ministra pro místní rozvoj, inspirovaného zřejmě šéfkuchařem Forejtem a jeho vystupováním v reklamě pro McDonald ‘s, tentokrát v reklamě pro firmu Meta. Nezbývá, než se s filmovým klasikem zeptat: „A komu tím prospějete?“
Dám příklad, o čem je pořád vlastně řeč. Možná, že jste se také rozhodli investovat do vlastní energetické nezávislosti a využít i podpory státu při instalaci nějakého zařízení, které nakonec omezí potřebu dovážet zemní plyn či vyrábět hodně elektřiny z importovaných fosilních paliv. Tu podporu si můžete vyjednat buď vy sami, anebo prostřednictvím dodavatelské společnosti. Jenže určitě mnoho z vás mi dá za pravdu, že překonat byrokratickou bariéru třeba při ověřování osobní identity a pak při získání nějakého kódu, kterým ta firma bude o podporu žádat, je jako prosekat se růžovým hájem. Tedy téměř nadlidský výkon. Můžete sice namítnout, že o co jde, vždyť nakonec ten kód tak nějak třeba po několika dnech získáte, ale… Je tohle ta žádaná digitalizace? Tedy jednoduchost obsluhy, srozumitelnost a intuitivní ovládání?
Anebo jiná, dozajista o dost komplikovanější záležitost. Týká se totiž nemocnic. A letitého, dosud neřešeného problému. A pro jistotu dodávám, že rozhodně nejde o zdravotnické nadstandardy. Čekal jsem nedávno na vyšetření v nemocnici. Celá událost spočívalo v tom, že jste si po příchodu nejdříve museli vytisknout lísteček s číslem, na základě kterého vás pak přijali k registraci a poté odeslali k nějakým dalším dveřím s lékařem. Měl jsem tam být na desátou hodinu. Přišel jsem v půl desáté, a ještě ani o hodinu později jsem nebyl v oněch registračních dveřích. Nu, což. Jak jsem napsal výše, nakonec se to povedlo. Po téměř dvou a půl hodinách od zaregistrování si mě zavolali do dveří a strčili mi po několika minutách v ordinaci do ruky hrst papírů s odvoláním na to, že je mám dát do dalších dveří a postoupit k dalším procedurám, Přiznávám, že moje nervová soustava to nevydržela a zvýšeným hlasem jsem se zeptal, zda je problém místo těch papírů a dalšího hodinového čekání poslat dokumentaci do ordinace za zmíněnými dveřmi prostřednictvím vnitřní komunikace s počítačem. To jsem ale neměl dělat. „Tohle je prostě nemocnice, pane, takhle to tu funguje.“ A to by mohlo být i motto k české digitalizaci. Nechtějte nic, protože takhle to tu funguje.
Už od března letošního roku, kdy vyšla první hodnocení ohledně onoho zdokonalení komunikace s českými úřady a státem a která ani kvůli právě několik měsíců probíhající válce na Ukrajině nevyznívají stále nijak příznivě a kvůli kterým je Česko vůbec na chvostu v řadě přehledů v Evropské unii, týkajících se nejen komunikace státu s lidmi, ale i digitálního světa vůbec, se ohledně vylepšení tohoto stavu zas tak moc neděje. Škoda. Stálo by za to vědět, že i přes komplikace spojené s vysokou inflací, drahými energiemi a ztěžováním dodavatelsko-odběratelských vtahů, nespíme, ale opravdu kvůli zlepšení digitálního státu něco děláme. Můžeme sice opakovat jako mantru argumenty o tom, že nejen klíčoví úředníci se právě v resortu, který to spravuje, nemohou střídat jak na běžícím pásu, nebo že má stát změnit své nabídkové menu tak, aby byl schopen přilákat místo stále jen nových a nových úředníků pouze ty, co něco v tomhle bodě umí, ale bude to mlácení prázdné slámy. Nemáme totiž i přes zdánlivě slibná motta a hesla to pravé know how, opravdový tah na branku s chutí dovést projekt až do konce. A přiznejme si, že i když Přemku Forejtovi řada kolegů z branže za reklamu na „mekáče“ spílala, stejně si pak nějaký ten „číz“ půjde koupit. Bojím se ale, že ani po reklamě Ivana Bartoše na Metu, stát zas tak líp digitálně komunikovat nebude.
zdroj: eurozpravy.cz
