Přinášíme rozhovor s Janem Milotou, předsedou Divadelního spolku Klas, který poskytl redakci radničního zpravodaje Klášterecké vlny u příležitosti 50 let své divadelní činnosti. Zároveň zveme diváky na Jařinu, dvoudenní přehlídku amatérských divadel – koná se 14. a 15. března v kulturním centru.
Úvodní foto: Štěpán Malast (Jan Milota v monodramatu Příliš hlučná samota)
Další foto: Jaroslava Staňková (Křest knihy Začalo to Belínkem)
S Honzou Milotou se znám od roku 1986, kdy jsem s kláštereckými divadelníky účinkovala ve dvou hrách a pokaždé jen v malých roličkách. Ráda vzpomínám na spoustu legrace, kterou jsme s ním a ostatními divadelníky zažili při zkouškách a představeních satirické komedie Drak je drak. Snažil se mi tehdy coby režisér neúnavně předvádět, jak mám zahrát dialog mladičké a naivní Liběny. Zatímco já jsem se posléze přesunula z jeviště do hlediště a jsem ochotnickému divadlu věrná už jen coby divák, Honza za svoji hereckou kariéru ztvárnil více než dvacet pět rolí. Z nich asi ta nejtrvalejší byla postava Karla IV. na Císařském dni v Kadani. Městská a jiná práva uděloval Kadaňským 20 let. Nás však zajímá především pódium klášterecké.
- Dvacet pět různých rolí. To už je hezká řádka. Máš nějakou roli zamilovanou, na kterou vzpomínáš více než na jiné?
Více či méně nosím v paměti všechny. Výrazná je například moje první z roku 1975, advokát Jackson ve hře Slavný muž ze Sing-Singu. Ta ovšem nepatří mezi moje zamilované, jelikož v té době jsem ještě nechápal, že se nacházím na jevišti a že hraji divadlo. Zlomová byla po několika letech postava Jeppeho v Holbergově hře Jeppe z Kopečku. Nejvýznamnější však je pro mne postava Hanti v monodramatu Příliš hlučná samota v režii Vaška Poldy, se kterou jsme se dostali až na Hronov. A nemohu pominout ani roli současnou a nejspíše asi i poslední, postavu Izáka ve hře Kuchyně v dramatizaci a režii taktéž Václava Poldy. Tou se kruh uzavírá.
- Nikdy neříkej nikdy. Ale ty jsi v Klasu nebyl jenom herec. Měl jsi ještě jiné úkoly…
Ano, z naprosté nouze a nedostatku režisérů jsem v osmdesátých a devadesátých letech zrežíroval asi tři hry, abych poměrně brzy pochopil, že tohle není moje parketa. Ale ty máš zřejmě na mysli moji činnost „bafuňářskou“. Dvacet sedm let jsem byl předsedou nejprve Sdružení občanů pro podporu divadelní činnosti a později předsedou a dle právní úpravy i majitelem Divadelního spolku Klas. Tuto funkci již také postupně předávám své kolegyni Zdeňce Nyklíčkové. Zatím se tento proces ustálil ve fázi duplicity vedení. Ona je šéfová de facto a já majitel de jure. Obojí je však ve shodě. Jedná se pouze o dělbu údělů.
- Co vidíš za těmi 27 lety předsedování?
Především pozitivní fakt, že jsem nikdy nebyl sám. „Spolek“ byla vždy především parta. Běží mi hlavou desítky ročníků divadelní Žní, Jařin, divadelních plesů, v minulosti zahajování lázeňské sezóny, doposud hrané prohlídky zámku, Tajemství klášterecké minulosti, Strašidelné stezky ještě ve starém kulturáku, třiatřicet let dodávání herecké části Císařského dne, každoroční Betlém. Tohle všechno nemůže nějaký předseda sám. To musí všichni. Ovšem ale všichni, kteří za předsedou jdou.
- Já jsem ale chtěla mluvit o tobě a ty mluvíš o Klasu…
Vždyť ano. Já mluvím o sobě. Za těch padesát let jsem s Klasem tak trochu srostl. A i když název mu dal Zdeněk Vachata, nevím, jestli jsem si ho tak trochu sám nepostavil. Alespoň zpočátku. I když je stále mou součástí a já jeho, dnes už jej k mé radosti tvoří mnoho nových mladých. Klas má skrze koho pokračovat.
- Je všeobecně známo, že jsi také napsal knihu o historii Klasu „Začalo to Belínkem aneb Jsme Klas a je nám padesát“. Co tě vedlo k jejímu napsání?
No vidíš, jak ten čas běží. Ten název už neplatí. Kdesi jsem řekl, že nepíši proto, že bych si pamatoval, ale proto, že zapomínám. A zapomínají všichni. To mě vylekalo. Zpracování historie Klasu beru jako povinnost. Povinnost pamětníka, který zažil všechny jeho vývojové fáze od počátku sedmdesátých let. A samozřejmě mám dodnes s realizací knihy spojen pocit velkého vděku městskému úřadu, který ji vydal.
Jen připomenu, že o 50leté činnosti DS Klas vznikl v roce 2020 za finanční podpory města Klášterce i film, na jehož natáčení ses také podílel. Čtenáři ho mohou zhlédnout zde:
- Od roku 2020 jsi pátým laureátem Ceny města, která se uděluje za přínos k jeho rozvoji. Jaký jsi měl z ocenění pocit?
Vedle vydání mé knihy to je další obrovská pocta, které se mi v Klášterci dostalo. Velice si jí vážím. Nakonec ji tak trochu považuji za ocenění celého Klasu. A když už jsme u toho, a stále se držím tématu mé padesátky u divadla, dovolím si na základě svých zkušeností tvrdit, že jedním z důvodů úspěšnosti klasácké činnosti je velmi pozitivní přístup radnice. Nechci rozebírat všechny aspekty, které mne k tomuto přesvědčení vedou, ale zeptám se třemi slovy: kdo tohle má?
- Co ti dalo 50 let u divadla?
Samozřejmě poznání spousty zajímavých lidí, mnoho úžasných zážitků z jeviště i zákulisí, spoustu krásných rolí a řadu dalších klišé. Jak to udělat, abych ti odpověděl a přitom se neopakoval… Všichni v útlém věku stojí před rozhodnutím či volbou, co anebo čím v životě budou. Ti šťastnější, kteří to dávno ví, ti volí. Ti ostatní musí rozhodovat. Za mne rozhodl tatínek, a tak jsem se stal horizontkářem. Tedy asi na rok po vyučení. Pak mi na čtvrt století přirostl k ruce volant a následně pec na kalení ložiskových kuliček a kroužků. Prostě jsem se nějak živil. Ale vedle toho jsem měl DIVADLO. Nikdy jsem nevěděl, a to ani v pozdnějším věku, co anebo čím být, ale stále jsem měl to DIVADLO. A bylo to nakonec DIVADLO, které mě nasměrovalo a otevřelo cestu k povoláním, na které jsem já, natož můj tatínek, dříve ani nepomyslel: televizní redaktor, režisér audio knihovny, správce historického objektu s povinností tvořit kulturní program, dramaturg a režisér kulturního zařízení. Bylo to právě DIVADLO, které mi otevřelo cestu k mé osobní seberealizaci.
- To by mohl být závěr. Nebo máš nějaký lepší?
Ano. Vzpomínáme tu vlastně dvě letošní výročí. Padesát pět let Klasu a mých padesát let u divadla. Když se na vše dívám zpětně, mám pocit, že se nám povedlo v Klášterci nad Ohří založit slušnou divadelní tradici. Na jednoho Milotu a jeden Klas celkem dobrá práce.
Děkuji za příjemný rozhovor a přeji ti mnoho hezkých zážitků s tvými divadelními parťáky.
Jaroslava Staňková
zdroj: Město Klášterec
