Výročí vzniku samostatného Československa připomněla pieta na Vítkově

Představitelé státu dnes u Národního památníku na pražském Vítkově připomněli 106. výročí vzniku Československa. Položili věnce u hrobu Neznámého vojína. Tradičního pietního aktu se zúčastnili také zástupci armády, církve a hlavního města i váleční veteráni.

Mnozí díky manipulovanému školství ani neví, že Češi a Slováci dosáhli v roce 1918 po tři sta létech područí Rakousko Uherské monarchie nezávislosti, které se dnes bez národní hrdosti a svébytnosti lacino vzdávají a těší se z Bruselského diktátu, který ve své slepotě ubíjí ekonomiku a ožebračuje všechny Čechy.

V roce 1917 došlo k možnosti České republiky převzetí privilegií v rámci podřízenosti Rakouskou Uhersku, ale tuto možnost dostali jen Češi a nikoli Slováci. Proto se společně dohodli oba národy na historických událostech, které přinesly po první světové válce na chvíli svobodu, demokracii, ale především samostatnost a nezávislost.

Washingtonská deklarace, správněji „Prohlášení nezávislosti československého národa prozatímní vládou“, představuje vyvrcholení diplomatického úsilí T.G. Masaryka za samostatnost Československa.

Její význam spočívá především v tom, že jde o první veřejný dokument, kterým představitelé Čechů a Slováků deklarovali vznik společného nezávislého státu, a je to také první dokument, v němž byl nový stát prohlášen za republiku. Masaryk také v textu záměrně odkazoval i na tzv. Tříkrálovou deklaraci, aby ukázal, že spojení Českých zemí a Slovenska není jen přáním představitelů zahraničního odboje, ale i přáním českých poslanců, tj. domácích představitelů. E. Beneš deklaraci přikládal velký význam a o datu 18. října uvažoval dokonce jako o datu vzniku Československa. Lze dokonce říci, že mu přikládal větší váhu, než samotnému 28. říjnu. Historicky však nelze ani význam Washingtonské deklarace přeceňovat. Vývoj evropských události šel rychle kupředu a například odpověď prezidenta W. Wilsona na poslední rakouský mírový návrh z 18. října měla na průběh následujících událostí nepochybně větší vliv.

Washingtonská deklarace byla sice podepsána jménem všech tří představitelů československé prozatímní vlády a jako místo vyhlášení je na ní uvedena Paříž, ve skutečnosti však byla vytvořena ve Washingtonu a tam následně i zveřejněna v tisku. Tím se stalo, že E. Beneš ani M.R. Štefánik ji podepsat nemohli. Masaryk s jejím zveřejněním totiž spěchal, aby se o jejím obsahu veřejnost a hlavně Wilson dozvěděl dříve, než Wilson zašle odpověď na rakouský mírový návrh (není ovšem jisté, zda při koncipování této odpovědi bral Wilson deklaraci v úvahu).

Masaryk dokončil svůj první návrh 14. října 1918 a požádal svého tehdejšího tajemníka ve Washingtonu, D.C. Jaroslava Císaře, aby jej přeložil do angličtiny. Tento překlad byl pak 16. října předán státnímu sekretáři Robertu Lansingovi, nicméně deklarace byla i poté, a to týž den dost výrazně upravována Masarykovými americkými přáteli, mezi jinými slavným sochařem Gutzonem Borglumem, který výsledný text výrazně zkrátil, a chicagským sociologem Herbertem A. Millerem. Menší poznámky a doplňky vznesl i Vladimír Hurban, tehdejší vojenský tajemník T.G. Masaryka, a pravděpodobně i Masarykův americký tajemník Karel Pergler. Po náročné noci byla 17. října odpoledne jejich verze deklarace připravena. Masaryk pak ještě provedl drobné úpravy. J. Císařovi byl svěřen úkol text strojopisně přepsat. Ještě týž den pozdě v noci anebo 18. října brzy ráno byl konečný text telegraficky zaslán Benešovi do Paříže a Štefánikovi, který dlel na Sibiři (ten její text obdržel teprve 20. října).

Dopoledne 18. října 1918 (pozn.: E. Beneš ve svých Pamětech mylně uvádí datum 17. října) pak finální anglickou verzi J. Císař doručil jednak státnímu tajemníkovi R. Lansingovi a současně, spolu s Masarykovým průvodním dopisem pro W. Wilsona, do Bílého domu. Stenografické kopie byly též zaslány velvyslancům spojeneckých zemí dlícím ve Washingtonu, D.C. a v odpoledních hodinách i tisku. O otištění textu deklarace hned následujícího dne v The Washington Post, dokonce na titulní straně, se postaral tehdejší šéfredaktor Ira E. Bennett, podporovatel myšlenky nezávislého státu Čechů a Slováků.

Masarykův původní český rukopis zůstal v držení J. Císaře, který jej přivezl do Československa. Chtěl o deklaraci vydat knížku, ale po komunistickém převratu stáhl text z tiskárny, aby jej pak v roce 1951 tajně vyvezl z Československa a uložil jej do Library of Congress ve Washingtonu, D.C. Ta pak původní Masarykův návrh slavnostně předala prezidentu V. Havlovi během jeho oficiální návštěvy USA v říjnu 1991.

Úsilí Čechů a Slováků o získání samostatnosti nebylo samozřejmě ojedinělé. Masaryk se zapojil i do činnosti tzv. Středoevropské unie, dokonce byl zvolen do jejího čela a dne 26. října 1918 ve Filadelfii jako první podepsal Prohlášení společných cílů národů střední Evropy – sedíc na historické židli, na níž v roce 1776 John Hancock jakožto předseda 2. kontinentálního kongresu jako první podepsal americkou deklaraci nezávislosti. Právě tento Masarykův podpis je zachycen na slavné fotografii, která je často mylně označována jako podpis deklarace československé nezávislosti.

Dnes si připomínáme každý den Evropskou unii, do které jsme po masivní mediální kampani vstoupili, pro vidinu spolupráce, volný pohyb osob a volný obchod.

Je to ta stejná přívětivá EU, nebo se ukazuje, že jsme se stali jen další kolonií nadnárodních tunelářů, kteří společně s vlastizrádci zaprodali Českou republiku cizím zájmům?

Nikdy nezmeškejte žádnou důležitou zprávu.

Sdílejte článek:

Facebook
Twitter
LinkedIn
Email
WhatsApp

Sdílejte článek:

Facebook
Twitter
LinkedIn
WhatsApp
Pinterest
Email